Meditace tě nezbaví negativních emocí a nedovede tě za rok ani za dva do stavu trvalého klidu. Co ti dá, je něco jiného: schopnost prožít to, co přichází, bez toho, že bys s tím bojovala. Šest let praxe, přes tisíc hodin a víc než deset vícedenních retreatů mě dovedlo hlavně k tomu, že jsem představu osvícení pustila. Teprve tam se něco uvolnilo.
Co jsem od meditace čekala
Když jsem začínala, hnala jsem se za osvícením, aniž bych si to přiznala.
Navenek to vypadalo správně. Sednout si, zkoumat svoji vnitřní zkušenost, přijímat emoce a myšlenky, jak přicházejí. Ale na pozadí běžel cíl, o kterém jsem tehdy nevěděla: když se otevřu a nechám tohle všechno projít skrz sebe dostatečně naplno, přetaví se to. Změním se. Smutek a úzkost odejdou a já je už nikdy cítit nebudu.
Chtěla jsem přijmout svoje emoce jen proto, abych se jich zbavila. A přesně ten skrytý cíl byl celou dobu ten problém.
Co je mýtus osvícení
Meditační učitel a psychoterapeut Tucker Peck tomu ve své knize Sanity and Sainthood: Integrating Meditation and Psychotherapy říká mýtus osvícení. Popisuje, že v něj věří většina jeho studentů, když se poprvé potkají, a že mu často nevědomě věří dál i potom, co rozumově vědí, že to tak není.
Ten mýtus vypadá takhle: budeš meditovat a postupně se budeš cítit klidněji a klidněji, až se nakonec zbavíš všech nepříjemných pocitů a zůstane ti jen mír a radost. A ten stav ti pak vydrží napořád.
Peck nezpochybňuje, že úplné probuzení je možné. Popisuje jednu ženu, u které podle něj skutečně nastalo, po zhruba čtyřiceti letech praxe, rok a půl před smrtí. Mýtus není v tom, že by to bylo nemožné. Mýtus je v tom, že je to rychlé a že se to dá naplánovat na řád let.
Proč ten mýtus škodí
Časové měřítko nesedí
Představ si život mnicha v klášteře. Meditaci zasvětí celý život, často do kláštera vstupuje mladý, nechodí do práce, nežije na sociálních sítích. Formálně medituje čtyři až šest hodin denně a ve zbytku dne se snaží držet pozornost i při běžných činnostech. K tomu pravidelné intenzivní retreaty, často v mlčení. Celé jeho prostředí je postavené tak, aby v něm bylo co nejmíň rozptýlení.
A teď si vezmi nás. Chodíme do práce, jsme napojení na zprávy a sociální sítě, řešíme vztahy, peníze, kariéru, rodinu. Nejde o to, že bychom to měli vzdát. Jde o to, že s takovým životem nemůžeme čekat obří pokroky hned.
Vznikne bludný kruh
Medituju, necítím se osvíceně, takže selhávám, takže cítím víc stresu. A příště sedám s tímhle napětím na pozadí.
V buddhismu se tomu říká princip dvou šípů. První šíp je samotná nepříjemná zkušenost: bolest, smutek, vztek. To je něco, co v životě prostě přijde. Druhý šíp je to, co si k tomu přidáváme sami. Sebeobviňování, odpor, vyčítání. Jsem špatná, že to cítím. Měla bych už být dál. Ten druhý šíp dělá utrpení mnohem větším než ten první.
Přitom to, co se děje, je normální. Meditace ti umožní si víc uvědomovat, co cítíš. To je celý její smysl. A právě proto budeš díky ní cítit víc pozitivních i negativních emocí. Není to chyba, je to úspěch. A na začátku často převažují ty negativní, protože jich tam bývá nastřádaných víc. To není tvoje osobní selhání, to je logický důsledek toho, jak dnes žijeme.
Snaha je sama o sobě forma tenze
Tohle je nejhůř uchopitelná část. Samotná snaha mít při meditaci cíl a tlačit na něj je forma napětí. Je to nepřijetí toho, co je. Vytváří odpor na pozadí, kvůli kterému se nedokážeš uvolnit a plně prožít, co se děje teď. Pořád v tobě zůstává část, která to chce změnit.
Nemluvím o konceptuální rovině. Je úplně v pořádku chtít ve svém životě něco změnit, začít cvičit, posunout se. Mluvím o emočním naladění během samotné meditace.
Vezmu příklad. Nedávno jsem zkoušela třicet minut v sauně při devadesáti stupních. Ke konci na tebe tělo řve, že umřeš, pokud okamžitě neodejdeš. Část mě bojovala proti tomu horku a proti tomu, že tam vůbec jsem.
Já tam ale zůstat chtěla a věděla jsem, že fyzicky jsem v bezpečí. Tak jsem zkusila tu realitu přijmout celou. Uvolnila jsem tělo a začala si opakovat: můžu tady teď umřít, je to v pořádku, nemusím proti tomu bojovat. A emočně jsem si připustila i variantu, že kdyby tohle mělo trvat navždy, bude to v pořádku.
V ten moment se něco uvolnilo. Sedmdesát procent utrpení odešlo a zůstala jen ta fyzická věc, se kterou jsem dokázala prostě být. Kdybych si v koutku pořád říkala „snad to brzo skončí“, neuvolnila bych se nikdy.
Co je tedy osvícení
Osvícení není stav, ve kterém přestane změna. Není to klidná vodní hladina, na které se nic nepohne.
Peck ho definuje jako stav, ve kterém se objekty a stavy vědomí dál neustále mění, ale ty už neděláš hlouposti, kterými by ses to snažila zastavit.
Buddhova definice míří spíš na osobní zkušenost: rozpoznáváš pocity, vjemy a myšlenky přesně tak, jak přicházejí, trvají a zase odcházejí. Nic víc. Pozoruješ proud zkušenosti.
Můžeš si to představit jako kvalitu, kterou lidé popisují u Dalajlámy. Během několika minut přejde ze smíchu do dojetí, ze slz zpátky do klidu. Není to tím, že by ty emoce byly falešné nebo povrchní. Je to tím, že je nechává projít plně. Když emoci nedržíš a nesnažíš se ji zastavit, nezasekne se.
Meditační učitel Shinzen Young to shrnuje takhle: naučit se mít úplnou zkušenost diskomfortu nás osvobozuje
. A zkušenost slasti nás podle něj stejnou měrou naplňuje. Meditace tě nenaučí cítit jen to příjemné. Naučí tě prožívat obojí, plně a bez zaseknutí. To je ta svoboda, ne absence bolesti.
Užitečnější měřítko než osvícení
Když si za měřítko vezmeš osvícení, dáváš si cíl tak vzdálený, že tě akorát demotivuje.
Neměř svoji praxi tím, jak se během meditace cítíš. Ani tím, jestli myslíš a cítíš přesně to, co bys chtěla. Emoce a myšlenky stejně neovládáš a nikdy plně ovládat nebudeš. To není znak úspěchu ani neúspěchu, to je prostě realita lidské mysli.
Měřítkem je, jak se meditace projevuje v tvém životě. Jaké nese plody.
- Chováš se k lidem kolem sebe líp?
- Chováš se líp k sobě?
- Bojuješ míň s tím, co cítíš?
- Zpracováváš emoce rychleji?
- Jsi podle svých vlastních hodnot o něco lepší člověk než před rokem?
Pokud ano, to je pokrok.
A k tomu jeden posun perspektivy: dívej se dozadu, ne dopředu. Pohled zpátky vytváří optimismus do budoucna. Když se po pár letech praxe ohlédneš a uvidíš, jak daleko ses posunula, přijde místo tlaku vděčnost. A když takový posun nastal za rok, dokážeš si představit, co může být za pět nebo deset let.
Co se za šest let změnilo mně
Došlo mi, že snaha změnit sama sebe může být docela jemná výmluva mysli, jak na nějaké úrovni nepřijmout to, jak věci jsou. Další způsob, jak odmítat realitu.
Tak jsem to snažení v procesu meditace vzdala. Vzdala jsem, že budu jiná, že budu cítit míň úzkosti, že budu věci prožívat míň intenzivně. A přesně v tom přijetí sebe samé, té, jaká jsem a jak věci prožívám, se uvolnila spousta energie a spousta napětí.
Ironicky: ve chvíli, kdy jsem přijala negativní emoce a dala jim v sobě místo, přišla svoboda v tom, jak je prožívám.
Přeju ti víc a víc odevzdávání se tomu, co je.
Časté otázky
Jak dlouho trvá, než meditace začne fungovat?
Změny bys měla pozorovat zhruba v řádu měsíců, ne let. Peck u svých studentů sleduje hlavně jednu věc: jestli za poslední tři měsíce vědí víc o tom, jak jejich mysl funguje, než věděli předtím. To je použitelnější měřítko než to, jak klidná se cítíš.
Je normální, že se po pár měsících praxe cítím hůř?
Ano, je to běžné. Krátká praxe většinou přinese úlevu a klid. Delší praxe ti začne ukazovat věci, které tam byly celou dobu a tys je neviděla. Ta fáze bývá nepříjemná a obvykle se po ní hladina vrací níž, než kde začínala. Pokud tě to zahltí, je to moment, kdy dává smysl neřešit to sama.
Je osvícení vůbec možné?
Podle učitelů, kterým věřím, ano. Ale je vzácné, trvá desítky let a jako životní plán se nehodí. Jako měřítko každodenní praxe je spíš na škodu.
Mám jít do terapie, nebo meditovat?
Peck to popisuje obrazem rybníka, u kterého bydlíš. Terapie ho vylévá, meditace tě učí vedle něj žít. Když se ho zeptají, co si má člověk vybrat, odpovídá: obojí. Dělají různou práci a jedno druhé nenahradí.
Jak poznám, že dělám pokrok, když ne podle toho, jak se cítím?
Podle chování. Reaguješ jinak než před rokem? Vydržíš u nepříjemné emoce, aniž bys ji hned musela zahnat? Vracíš se do klidu rychleji? Tohle jsou věci, které jde pozorovat, na rozdíl od toho, jestli jsi „dost klidná“.
Zdroje
- Tucker Peck: Sanity and Sainthood: Integrating Meditation and Psychotherapy. Odtud pochází pojem mýtus osvícení, obraz rybníka i doporučení dívat se dozadu místo dopředu.
- Shinzen Young, jeho učení o kompletní zkušenosti diskomfortu a slasti.