Před pěti lety, uprostřed covidu, jsem přišla o komunitu, do které jsem patřila. Bylo mi 28 a prožívala jsem jedno z nejnáročnějších období svého života.
Pamatuju si ten moment, kdy mi došlo: nemám komu zavolat.
Dnes už vím, že to tak být nemusí.
Celé to téma vyprávím i ve videu. Text níž jde na některých místech dál než ono.
Zvykli jsme si, že to tak je
Přijde mi, že spousta lidí, které potkávám, tak nějak přijala za normální, že v dospělosti přijdeme o hluboká přátelství. Že v záplavě povinností jako práce, hypotéka a rodina na přátele prostě není čas.
Že stačí, když si zajdeme dvakrát do měsíce s kamarádem na kafe a máme povrchnější konverzaci o tom, jak se máme. Že ten pocit osamělosti k tomu prostě patří. Že chtít něco hlubšího je naivní. A že nejlepší, co s tím můžeme udělat, je zvyknout si.
Ale co když se zvykáme na něco, co nás pomalu vysává?
Mně tohle docházelo postupně. Dva momenty si pamatuju dost konkrétně.
Poprvé: vyrostla jsem z některých přátelství
Stalo se to během vejšky. Už na střední jsem cítila, že je mi s některými lidmi líp a s jinými míň, že to, jak moc se cítím sama sebou, hodně záleží i na lidech kolem mě. Ale na vejšce se to posunulo. S některými kamarádkami ze střední jsem najednou měla méně společného, méně společných hodnot i představ o tom, jaký život chceme žít.
A opakovaně se mi stávalo, že jsem se vracela z večera s nimi vyčerpaná. Vyčerpaná snahou se přetvařovat, že je mi s nimi dobře a že se cítím viděná nebo pochopená.
Tak pro mě začal proces přiznávání si, že tohle cítím. Že nejsem špatná já, ani oni, že se lidi prostě můžou odcizit a není to ničí chyba. A jako kdyby se ve mně uvolnilo hrozně moc energie ve chvíli, kdy jsem se přestala stavět proti tomu, co cítím.
Podruhé: přišla jsem o celou komunitu
Druhé uvědomění přišlo, když mi bylo zhruba 28.
Začalo to tak, že jsem našla komunitu lidí, která mi hrozně seděla. Přišlo mi, že konečně mám lidi, kteří mají podobný pohled na svět, hodnoty a směr. Že jsem doma.
A tak jsem pro tyhle nové vztahy tak trochu zahodila většinu vazeb z dřívějška. Říkala jsem si: proč udržovat to minulé, když tohle je to ono, to opravdové. A jak už asi tušíte, vsadila jsem všechno na jednu komunitu.
Zhruba po roce a půl jsem po náročné a komplikované vztahové situaci komunitu opustila. Byl covid a já se cítila odmítnutá lidmi, kterým jsem tolik věřila. Byla jsem na dně a zároveň neměla žádné kamarády.
Pamatuju si, jak náročné to bylo i ve vztahu s partnerem. Říkala jsem si, že i kdybychom se třeba chtěli vzít, neměla bych na svatbu koho pozvat. A ten obraz, že nemám s kým sdílet to náročné a nemám s kým slavit, mě úplně dostal.
A přesně z tohohle bodu svého největšího dna jsem si vytyčila cíl. Že si znovu, od nuly, vybuduju svoji komunitu. Svoji chosen family. Lidi, se kterými se cítím opravdu sama sebou, se kterými se budu cítit viděná a se kterými si budeme vzájemně oporou. Vztahy, které mě budou vracet k tomu, co je pro mě živé.
Proč je v dospělosti tak těžké najít blízké přátele
Bylo to fakt těžký.
Jednak pro mě samotnou. Po covidu a po té situaci s komunitou jsem poprvé v životě zažila sociální úzkost. Hrozně jsem toužila potkávat lidi, ale když jsem mezi ně přišla, chtělo se mi brečet a někam se schovat.
A pak tu bylo okolí. Spousta lidí kolem třicítky už svoje přátele má, ať už opravdu hluboké, nebo prostě ty odjakživa, a nechce to měnit. Lidi jsou chronicky busy: řeknou, že by bylo fajn se zase vidět, ale ten úmysl se často nezhmotní a zprávy zapadnou.
Budovat nové přátelství v období, kdy už máme děti, práci a koníčky, je jako jít proti velké vlně. A o to vzácnější je, když se najdou dva lidi, kterým to za tu energii stojí.
Takže to šlo opravdu pomalu. Pracovala jsem na home office, svět vycházel z covidu a já se sbírala i se svým mentálním zdravím.
Ale šla jsem krok za krokem, akci za akcí. A u každého nového člověka jsem si dala tu práci naladit se sama na sebe: Jak se s tímhle člověkem cítím? Čím mě inspiruje? Je pro mě ten vztah práce, nebo lehkost?
Chtěla jsem budovat lehkost. Do té doby jsem vztahy brala tak, že jsou práce, že když něco nejde, přitlačím, dám do toho víc energie, prostě to zlomím a postavím znovu. Ale myslím, že to je jen polovina pravdy. Ta druhá polovina je naslouchat tomu, co je, a nesnažit se to změnit. Naslouchat vnitřní intuici, s kým se cítím dobře, a následovat to. Nesnažit se nacpat do něčeho, co mi nesedí, a naopak důvěřovat tomu, co mi sedí. Jít za tím, co mě dělá víc živou. A možná si přátelství jen užít. Mít z něj zdroj, a ne povinnost.
Rozhodla jsem se být ten člověk
Někde na té cestě jsem si řekla, že prostě budu ten člověk, se kterým bych sama chtěla být kamarádka.
A že budu intentional ohledně kamarádů a své komunity stejně, jako jsem intentional ohledně svého partnerství. Do partnerství investujeme. Zvažujeme, jestli jsme dobrý fit. Poznáváme se. Snažíme se najít někoho, kdo nám opravdu sedí.
Tak proč přesně tohle nedělat i u přátel?
Proč stavíme všechno na partnerství
Mám pocit, že v tomhle nejsem sama, že s tím spousta lidí od třiceti výš struggluje.
Jedna z věcí, proč si myslím, že přátelství podceňujeme, je, že žijeme ve světě, který hodně vyzdvihuje partnerství. Romantické filmy, tlak na to někoho mít, svatba, děti a tak dál. Že partner je ten hlavní, který vám naplní všechny potřeby.
A jasně, do určité míry to dává smysl, partner je často váš nejbližší člověk. Ale spoustu těch potřeb, blízkost, obejmutí, zábavu, pochopení, inspiraci nebo radu, vám nemusí dát jen partner. Může vám je dát i kamarád.
A o tohle mi jde: nestavět celý svůj svět na jednom člověku. Já přesně tuhle chybu udělala, jen ne s partnerem, ale s komunitou. Vsadila jsem všechno na jeden pilíř a vím, jak to bolí, když spadne.
Když naše potřeby nesedí jen na jednom vztahu, máme daleko větší stabilitu. Ve chvíli, kdy o někoho přijdeme, pořád kolem sebe máme lidi, kteří nás podrží a připomenou nám, kdo jsme.
Po pěti letech
Takže v 28 letech jsem si vytyčila tenhle celoživotní cíl. Budu budovat přátelství, ve kterých se cítím sama sebou. S lidmi, kteří mě nabíjejí a inspirují. A budu v tom proaktivní, budu do toho investovat čas, nápady a energii a budu se dostávat do situací, kde můžu tyhle svoje lidi potkat.
A byl to proces. Něco jako sázet semínka ve své zahradě. Ten proces asi nikdy neskončí, furt musíte ty rostlinky opečovávat. Ale zároveň po roce dvou už i sklízíte plody.
A za mě to stojí za to. Každý plevel, který jsem vytrhla, každá rostlinka, co umřela, mě zase něco naučila. A teď tu mám zahradu, ve které se cítím dobře. Po pěti letech mám vybudovanou síť kamarádů, se kterými se cítím daleko líp než v komunitě, jejíž jsem byla součástí předtím.
Někdy je zvláštní, že když přijdeme o něco, co je pro nás důležité, a něco velkého se zboří, dá nám to možnost vybudovat něco, v čem se cítíme ještě líp. Něco, co nám doopravdy sedí.
Máš kolem sebe svoje lidi?
Tohle je poselství, které chci šířit dál. Rodinu jsme si vybrat nemohli. Ale svoje přátele si vybrat můžeme, můžou nám být dokonce i bližší, můžou být naše chosen family. A nikdy na to není příliš pozdě. Jen to vyžaduje aktivitu a pravdivost k tomu, co cítíte.
Jak konkrétně jsem si svoji komunitu vybudovala já, sdílím v dalších videích a textech.
Ale dnes můžeš začít jednoduše. Otázkou: mám kolem sebe svoje lidi? Lidi, se kterými můžu být opravdu sám sebou?