Foto: Michaela Melenová
Letos jsme se vzali. Dvakrát, legálně i rituálně.
A přesto nevěřím, že se dá někomu slíbit, že s ním budeme celý život. Že se nezměníme nebo že tu spolu budeme navždy, když je tolik věcí, které nemáme v rukou. A i kdyby existoval slib, který nejde porušit, já bych ho nechtěla přijmout. Nechci vztah jako povinnost, bez svobody rozhodnout se, co doopravdy chceme.
Tak čemu jsem vlastně řekla ano?
Co slíbit nejde
Když si dva lidé řeknou ano, říkají ano svým současným verzím. Té situaci, ve které teď jsou, a tomu, kým teď jsou.
Většina z nás přijímá, že vztah může skončit smrtí. Ale on může skončit i jinak, a hodně z toho nemáme v rukou. Oba se totiž v čase měníme. Můžeme se snažit zůstat blízko, pracovat na vztahu a pečovat o něj, ale mít to plně pod kontrolou nejde. Lidé se mění a mění se i to, co je pro ně důležité.
Proto mi přijde přirozené, že se někdy lidé rozejdou. Když dva i přes všechnu snahu dojdou do bodu, kdy každý chce něco jiného, nemá podle mě smysl jít spolu dál. Záleží mi totiž i na jeho štěstí. A pokud nás naše touhy vedou každého jinam, možná to nejlaskavější, co můžu udělat, je nedržet ho.
Svatba jako objektivní záruka je pro mě iluze, kterou si občas namlouváme. Nikdo nám nemůže slíbit, že neodejde. Ať proto, že náhle zemře, nebo proto, že jednou bude chtít jinam.
Co slíbit jde
Můj svatební slib není slib ke konkrétním věcem ani k výsledku. Neříkám „nikdy tě neopustím“. Říkám, jak budu stát v těch náročných chvílích, které přijdou.
Výsledek zaručit ani předpovědět neumím. Ale to, v čem pravdivá zůstat můžu, jsou principy a hodnoty, podle kterých se zachovám. V rukou máme svoje chování. To, pro jaké hodnoty se rozhodujeme. Jak budu řešit krizi, až přijde. Jak tě budu vidět a jak ti budu naslouchat. Čemu chci zůstat pravdivá, i když se všechno kolem bude bortit.
A přesně tahle rozhodnutí podle mě tvoří vztah. Láska je rozhodnutí. Nemyslím si, že můj muž je ten jediný, s kým bych byla šťastná. Ani že já jsem ta jediná pro něj. Ale v tomhle životě se rozhoduju pro něj. Svobodně a každý den znovu.
Ze slibu, který jsem mu dala:
Chci ti slíbit, že s tebou budu žít v hodnotách, které jsou nám oběma blízké, v pravdě, spolupráci, laskavosti a v touze na sobě i na našem vztahu pracovat. Slibuji, že se ti budu snažit porozumět a naslouchat tvým potřebám. Slibuji, že budu našemu vztahu dávat čas, prostor a pozornost, aby naše láska mohla růst a prohlubovat se.
Není tam jediný konkrétní výsledek. Jen to, čím se budu řídit, až bude potřeba se rozhodnout.
Svoboda není slabina slibu, je to jeho motor
Tohle je věta, kterou lidé slyší nejčastěji špatně, tak ji řeknu pomalu.
Dokud vím, že odejít můžu, a přesto si v těžké chvíli vybírám zůstat, je moje ano skutečné. Jde ze srdce, ne ze zvyku a ne ze strachu, že zůstanu sama.
Kdyby ta svoboda nebyla, nevěděla bych, jestli jsme spolu proto, že to chceme, nebo proto, že je to pohodlnější než odejít.
Neznamená to, že vztah každý den zpochybňujeme. Když s někým jsme, je přirozené, že to spolu prostě žijeme. Znamená to, že ani jeden z nás nechce, aby se to ano stalo vězením nebo povinností.
Připomíná mi to něco z meditační praxe. Opravdová přítomnost je otevřít se a milovat naplno, a zároveň to nesvírat. Být v tom celá, a přitom vědět, že mi to navždy nepatří. O tomhle rozlišení píšu víc v textu o mýtu osvícení.
Vybírám si ho celého
Vztahy často začínají zamilovaností. A v zamilovanosti nevidíme úplně toho druhého, spíš svoji projekci. Promítáme si do něj, že nám dá to, co nám samotným chybí. Že se o nás postará přesně tak, jak potřebujeme. Že bude takový, jakého ho chceme mít.
Co mám ráda teď, po pěti letech, je něco jiného. Že ho znám celého. Prošli jsme spolu nejnáročnějšími chvílemi našich životů a první roky byly místy hodně těžké. A právě proto mu dneska říkám ano. Vím, jak reaguje, když je na pokraji sil. On ví, jak se chovám, když se cítím vyděšená a mám pocit, že jsem v nebezpečí.
Vzpomínám si, jak jsem na našem vztahovém retreatu řekla, že nepřijímá všechny moje části. A facilitátor klidně odpověděl: „To je normální. Ty máš nejspíš taky části na něm, které je pro tebe těžké přijmout.“ Měl pravdu.
I ty jeho části, co mě štvou a spouštějí ve mně reakci, něco chrání. Něco zranitelného, nějakou starou zkušenost, něco, co je pro něj důležité. A tvoří toho člověka, kterého mám ráda. Bez nich by nebyl on.
Někdy si hrajeme na bezpodmínečnou lásku, ale přijímáme druhého jen tehdy, když nedělá problémy. Když má hezké pocity. A jakmile přinese něco náročného, najednou je toho moc. Tak jsem se rozhodla říkat ano i těm jeho těžším částem. Znám je a pořád se je učím přijímat, zas a znova.
Slib je i slib sobě
Jedna část toho slibu nebyla slibem jemu. Byla slibem mně.
Že i po jeho boku zůstanu sama sebou. Že zůstanu pravdivá svojí intuici, svým emocím a tomu, čemu věřím.
Ve vztahu je snadné se ztratit. Mít tak velký fokus na to, co chce a cítí ten druhý, že na sebe nakonec zapomenu.
Věřím, že dlouhodobě zdravý vztah tvoří dva celí lidé. Že hloubka mezi nimi vyrůstá z toho, jak je každý z nich spojený sám se sebou. Jeho dary mě přes náš vztah změnily k lepšímu a vím, že obráceně to platí taky. Ale to se může stát jen tehdy, když každý z nás zůstává spojený sám se sebou. Když se nepřestáváme ptát, co doopravdy cítíme a co potřebujeme.
Proč tedy vůbec rituál
Když na žádnou záruku nevěřím, proč jsem se vdávala?
Protože svatba pro mě není jen legální smlouva. Je to rituál. Vědomě před svými blízkými svážeme své životy. A když ten úmysl vyslovíme nahlas, před ostatními, něco se tím stane.
Slib se přestane odehrávat jen v hlavě. Prožiješ ho v těle. Stane se skutečným a je těžší na něj potom zapomenout.
A nejsme v tom sami. Kolem nás stáli lidé, kteří nás milují. Nebyli tam jen jako diváci, byli svědci. Drží ten úmysl s námi. Až přijdou těžké chvíle, a ony přijdou, nebudeme si to muset pamatovat jen my dva.
Možná právě proto rituály existují tak dlouho. Některá rozhodnutí unese člověk sám. To nejtěžší uneseme líp, když v tom nejsme sami.